Hlavní informace

Jak na environmentální cit
26. 12. 2019

jak-na-environmentalni-cit

Článek přebíráme z podzimního čísla magazínu Greenpeace, ročník 2019. Celý magazín i s dalšími zajímavými články najdete na webu.

Ten příběh nezačíná ohroženou planetou a smutkem. Stačí si přečíst pár staročínských, korejských či pozdně antických básní, nebo se podívat na některé egyptské či japonské obrazy, aby bylo jasné, že současný smutek (nebo úzkost, nebo vztek) z ničení přírody pramení z toho, co všechno nám příroda umí dát a jakou radost z ní a našeho pobytu v ní máme. A pokud dáváte před historií přednost sociologickému pohledu, stačí prolistovat knihou Jana Krajhanzla, Tomáše Chabady a Renaty Svobodové „ Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“ nebo desítkami podobných výzkumů ve světě, ze kterých vyplývá, že přírodu jako pozitivní hodnotu vnímá minimálně 80% a pravděpodobně dokonce o něco více než 90% veřejnosti. Náš současný smutek (úzkost, nebo vztek) pramení z toho, že jsme prostě vždycky měli a stále máme přírodu rádi. A to je z mnoha důvodů důležitá zpráva.

Nejde jen o přírodu, ale také o respekt, laskavost, trpělivost a konec konců tak trochu i o nás.

Ovšem stejně důležitá je i další skutečnost. I když většinově máme přírodu rádi, jako nejdůležitější či alespoň druhou nejdůležitější hodnotu ji vnímá pouze 10-20% lidí. Pro většinu byla, je a s vysokou pravděpodobností i bude spíše hodnotou na pozadí. Něčím, co máme rádi a zároveň něčím, co není tím nejdůležitějším. To je přinejmenším ze dvou důvodů velmi významné. Za prvé: ať už jsou naše hodnoty spojené spíše s kulturní či spíše s biologickou částí našich bytostí, jsou poměrně konzervativní a reagují s velikým zpožděním. Jinak řečeno skutečnost, že je něco objektivně důležité (nebo se něčím objektivně důležitým stalo) vůbec neznamená, že to také včas jako něco důležitého bude většina společnosti vnímat. Bohužel nebude. A i když může být těžké vidět objektivní nebezpečí, které z klimatické změny, z úbytku druhů (či desítek dalších věcí) plyne, a přitom zároveň respektovat „slepotu“ veřejnosti k tomuto objektivnímu nebezpečí, je to (podle mého názoru) nejkratší a dokonce dost možná jediná cesta k úspěchu.

Velmi názorně je to vidět na příměru s psychoterapeutickým procesem. Velmi často se stává, že za Vámi přijde klient, u kterého jste si po pěti sezeních téměř jisti, že základním tématem bude „YYY“. A něco ve vás by rádo nahlas zakřičelo: „Podíve,j hergot, podívej, tohle je to, čemu bychom se měli věnovat, tak už sakra přestaň kroužit kolem a pojďme na věc.“ Jenže v tom je právě problém. U důležitých, těžkých, zátěžových otázek potřebujeme být připraveni, mít kapacitu je nahlédnout – necitlivý zásah z venku proces neurychlí, ale naopak zásadně zpomalí, nebo dokonce zablokuje. Vám by se při zmíněné větě hodně ulevilo, ale možnost náhledu klienta by byla ta tam. Respekt k jeho subjektivnímu rámci zvyšuje šanci, že uvidí to, co je potřeba zahlédnout.

Jednoduše řečeno pomáhá respektovat subjektivní pohled těch, se kterými mluvíme. I když jsme přesvědčeni, že pravda je spíše na naší straně.

Kdo je autor textu?

Bohuslav Binka je český environmentální etik, filosof gestalt terapeut laureát Ceny Josefa Vavrouška v kategorii vědecko-výzkumné (disertační) práce. Od roku 2004 působí na Katedře environmentálních studií fakulty sociálních studií a od roku 2012 do roku 2019 byl vedoucím této katedry.[1] V současnosti působí jako proděkan pro vnitřní a vnější komunikaci Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Je odborným garantem projektu sdíleného bydlení mladých dospělých z dětských domovů a studentů brněnských vysokých škol Symbios.


Takže máme na závažnost environmentálních témat rezignovat, přijmout „sebevražedný“ pohled většiny a čekat, až bude pozdě? Myslím, že to z předchozí části textu nevyplývá. Respekt k subjektivnímu pohledu těch, se kterými mluvíme (přesněji komunikujeme) neznamená opuštění vlastní pozice a rezignaci na to, jak závažné ohrožení přírody v současnosti je. Vůbec bych nechtěl, abychom si šli stoupnout tam, kde stojí 70% velmi vlažně „propřírodní“ veřejnosti. Moje představa spíše připomíná člověka, který jednou nohou pevně stojí za svým, ale druhou citlivě našlapuje na místo těch, ke kterým hovoří. Člověka, který je ve svých botách a zároveň respektuje boty těch, kterým něco sděluje.

Když čtu, že máme 12 let na záchranu světa, nebo když vidím, jak hnutí Extinction rebellion zablokovalo veřejnou dopravu v Londýně, cítím v tom křik netrpělivého terapeuta, kterému se v té chvíli určitě uleví, ale který právě zablokoval možnost změny. Možná máme 12 let na záchranu světa, možná je každá jiná forma stravování než veganská zásadní morální problém. Ale bez respektu k „těm druhým“ jsme ztraceni, i kdybychom na záchranu světa měli 1200000 let a i kdychom vytiskli miliardu proveganských letáků.

Čímž se znovu dostávám k začátku tohoto textu. Jestli má Jan Krajhanzl a jeho tým pravdu, máme v České republice (hrubým odhadem) 5-10% lidí, kteří závažnost environmentálních témat už vidí. To jsou Ti, kteří stojí přímo v našich botách. Blízcí. S nimi můžeme otevřeně sdílet naše obavy, naše smutky, rozčilení, úzkosti, s nimi můžeme zažít velmi zásadní „ano“, které naprostá většina z nás jednou za čas potřebuje.

Pak tu máme dalších 50-60 a možná dokonce 80% lidí, kteří jsou velmi umírněně propřírodní a u nich může velmi pomoci být i nebýt v jejich kůži. Kombinovat to, čím jsme, s tím, že přijímáme to, čím jsou oni. Respekt a trpělivost.

A nakonec tu je výrazná menšina, která se cítí a definuje jako anti-environmentální. Je to skupina jistě zajímavá (i pro naši vlastní identitu), ale z hlediska naší metafory zároveň „marná“. Jsou to lidé, kteří naše boty nenávidí, a proto respekt k jejich postoji nebude mít většinou žádný dopad. Nechal bych to jednoduše být.

Vždycky jsem svět vnímal jako prostor, kde se tak trochu zápasí o smysl. A v tomto konkrétním boji nebojujeme jen o přírodu, ale také o respekt, laskavost, trpělivost a konec konců tak trochu i o nás. Bude to dobrý boj.

Další informace

logo klimakoalice

Další aktuality

Sháníte vědce pro rozhovor? Obraťte se na

VĚDECKÉ KLIMATICKÉ FÓRUM